Feria
JMÉNO:
Feria (Více v "Bonusy")
DRUHÉ JMÉNO:
Serenáda noci
Avšak kvůli tomu, že nechce být nějak obtěžována svou minulostí ve smečce, se vlkům, které nezná, první přestavuje jako "Píseň temna".
POHLAVÍ:
Samice
RODINA:
Feria si svou rodinu nepamatuje, matku nikdy neviděla, pouze cítila její pach, který si již nepamatuje. Není si jistá, jestli vůbec měla nějaké sourozence.
- Matka - Gracia, Tajuplná serenáda
- Otec - Reazen, Stín noci
DATUM NAROZENÍ:
6. 6. 2010
MÉ SCHOPNOSTI:
- Chytrost: 30%
- Síla: 30%
- Zručnost: 20%
- Tvořivost: 20%
O MNĚ:
Černobílá vlčice s rudýma očima, kouzelná osobnost s tajemnou povahou, zastánce světla i temnoty. Optimista s pesimistickými názory, až příliš extrovertní introvert, celkem společenský samotář i flegmatik s cholerickými chvilkami. To vše je tato magická vlčice, nosíc jméno Feria ai tak by se dala stručně popsat jednoduše složitá povaha této vlčice.
Nikdy si předem nemůžete být jisti, jak zareaguje, ani ona sama to neví. I když se snaží být milá, ne vždy se jí to daří. Málokdy se stane, že vybuchne, ale i erupce se mohou vyskytovat. A když už, tak pořádné.
Ráda za nocí vychází ven z brlohu a vede spíše noční život. Tma, to je její vzor, průvodce životem, napáječ její energie a krutý vrah její dobré stránky. Fer se tmy nebojí. Je její přítel. Když má strach, často se svěřuje právě hvězdám o těch nejtemnějších nocích. Noc znázorňuje její oddanost, věrnost a jistotu, že se vrátí. Hvězdy odrážejí její jiskru v oku, naději, kterou má vždy v srdci pro své nejbližší. Stále má svá tajemství, stále je na ni co objevovat tak, jako na té spoustě hvězd.
Každého se snaží pochopit. Přijímá jeho slova, jako černá díra, ale i tak většinou pod velkým tlakem zase zmizí v nedohlednu. Nesnáší, pokud je u ní množství vlků, kteří se kolem ní točí jak planety okolo Slunce. V takovýchto chvílích je strašně nesvá, říká nesrozumitelná slova, dělá nejisté pohyby a v hlavě má strašný zmatek. I když občas se naskytnou chvíle, kdy si pozornost vyloženě užívá. Většina vlků jí však nerozumí, nebo nechtějí rozumět, asi jako představě, že Vesmír je nekonečný.
Ale nerada by, abyste poznali jen její špatnou stránku. Je také milá, spoustu času se směje. Je dost ukecaná mezi svými přáteli a lidmi, o kterých si myslí, že jim může věřit. A když má dobrý den, zasměje se snad každé blbosti. Má skvělý cit pro ironii a velmi často ji využívá. Není nejlepší konejšitel, ale když se nad tebou začnou scházet mraky, vždy se Tě pokusí rozesmát a pokud ti hrozí vážné nebezpečí, vždy jde do toho s tebou.
Na první pohled o ní řeknete, že má v mozku tak prázdno, jako ve vakuu. Ve skutečnosti je mnohem chytřejší a ve všem hledá souvislosti. Neustále putuje skrz svými myšlenkami. I proto občas nevnímá okolní svět a kouká na to samé místo i půl hodiny. Nikdy se na ni nesmí rychle. Zpanikaří a klidně odmítne i tu nejlepší nabídku. Je velmi starostlivá a nerozhodná. Vážně se nerada rozhoduje. Občas skáče do všeho po hlavě, občas se nemůže rozhodnout, jestli si dá k večeři srnčí, nebo hovězí. Taky vyniká svou nepřirozeně získanou silou a většinu věcí si nepřizná. Pokud je zraněna, stále si říká že je to ještě dobrý a že může být i hůř. Není ten typ, který za každou cenu potřebuje přítele. Za teplých letních nocí často sedává na trávě a pozoruje západ slunce, nebo právě hvězdy. Za těch zimních si buď hraje ve sněhu, či je schoulená ve svém brlohu.
Ve většině svého času je velmi přátelská, ale když má špatnou náladu... Škoda slov.
Snaží se pomáhat pořád a všem, vždy a všude, ale ne vždy je její pomoc pomocí. I tak stále zkouší udělat věci správně a převést vše na pravou víru. Podřídí se, když je třeba, ale pokud je jí dána vůdčí pozice, dokáže se za své svěřence rvát. Až do poslední kapky své krve. V tu chvíli je z ní někdo jiný, zodpovědnost z ní udělá věčně se ohlížející vlčici chtě nechtě se řídící učením mitra Sun-C'. Alespoň se snaží být co nejméně náchylná na vyprovokování, ale nedá se říct, že by jí to úplně šlo. Občas je nespoutaná a občas ji s klidem přehlédnete.
Mám-li k povaze brát také smysly, má Feria lepší čich než normální vlci, ovšem za cenu zraku, který ji vzaly v pokusné laboratoři. Nedá se říct, že by byla slepá, ale vidí o dost hůře než ostatní, a tak se často stává, že ostatní vlky hned nepozná, nepozdraví, případně se na ně divně "kření". Později si už ale zapamatuje pach jednotlivých vlků a je těžší se před ní skrýt.
Feria také dokáže nahlédnout do budoucnosti, má schopnosti, které se podobají umění Seidr. Ovšem teprve se ho učí a ani sama neví, jak k němu přišla.
MINULOST:
"Tak pojď, dneska to nebude tak hrozné jako včera..." Fer zakňučela jen při vzpomínce na včerejšek. Ten den ji na bok tetovali Bílou hvězdu a dali spoustu injekcí. Ještě stále to bolelo a mírně krvácelo. Byla tak znetvořená, že už skoro nepřipomínala vlka i když jim stále v duši byla. Její oči ztratily přirozenou zlatou barvu. Byli z nich rudé. Zhoršil se jí zrak, za to se jí ale poměrně výrazně zlepšil sluch. Slyšela, co předtím ne.
"Kdybych se byla někde schovala, když po nás šli, kdybych, kdybych zachránila alespoň někoho," pak se ale odmlčela, "ale ne, nemohla jsem, byla jsem malá, nebo mohla? Co když.., ne, nepřipouštěj si to!"
Vzpomínky bolely stále a výčitky v její mysli taky nevypadaly, že by chtěly rezignovat. Pamatovala si to, jako kdyby to bylo včera. To, i celý svůj dosavadní život...
Strach, zmatek a panika tehdy ovládli celou smečku. Feria, jakožto malý černý uzlíček, se nechápavě krčila v jeskyni. I když tušila, že se děje něco nenormálního, nemohla si ověřit co, poněvadž její očka ještě stále nebyla otevřená. Ale uši pro tyto zvuky měla vyvinuté až moc. Všude kolem se rozléhalo varovné vrčení opětované uši rvoucími výstřely do nebe, někdy i do samotných vlků.
Uběhlo pár minut a vrčení se po chvíli proměnilo v kňučení. I ti nejodvážnější vlci umlkli. Nastalo podivné a neslýchané ticho. Atmosféra všude okolo byla napjatá, mezi tím vším bylo občasně slyšet povzdechnutí ze zklamání. Samice tesknily po vlčatech. Všechno bylo tak... jiné. I Feria se třásla v tom nejzazším místečku jejich jeskyně. Packy neposlouchaly, hlasy se blížily. Napětí rostlo. Podle zvuků i hlasů věděla, že se blíží. Její tep byl stále rychlejší, malinké srdíčko se třáslo. Cítila každý jeho pohyb. Vše bylo tak zmatené. Jak ráda by teď zmizla do neznáma. Jenže ona není ve své fantazii. Tohle je realita. Tvrdá a neúprosná realita. Dunění bylo čím dál tím blíž a nebylo času nazbyt. Ona musí něco udělat. "Teď, nebo nikdy. Teď, nebo nikdy!" Důrazný tón v její hlavě přibíral tomu všemu na dynamice. "Co se musí stát, stane se..."
Pomalu se postavila na přední, pak na zadní tlapy. Šlo to těžce, byla vysílená. Dost. Ale zvládla to. A bohužel to zvládali i oni. Ty kroky už byly tady. "Oni tu jsou... Jsou tu." pomyslela si. Jak by si přála podívat se jim do očí. Těm, co ji chtějí zabít. Alespoň si to myslela. Ne, určitě ji chtějí zabít. Ostatně co jiného by chtěli. Byla naštvaná. Tak naštvaná na všechno, ale nejvíc na své oči. Z vyprávění matky si představovala svět nějak, ale jak vlastně doopravdy vypadá? Jak vlastně vypadají "oni"? O to přichází kvůli jejím očím, které jsou neschopné se rozvinout rychleji. "Proč? Proč jsem zrovna vlkem? Proč ne... něčím jiným? Proč..?"
A pak se to stalo.
Bylo to tak nečekané a překvapující. Otevřela víčka. Ona doopravdy vidí. Poprvé uviděla svět. Jeskyně, ta krásná jeskyně z jejich snů byla tak tmavá. Už věděla, co znamená tmavá. Před ní se tyčili "oni". Pro vlka je to těžší rozeznat, ale okem člověka byli dva, žena a muž. Rusovláska šacena do bílého trička a džínových kraťas, blondýn měl černou mikinu a maskáčové kalhoty. Oba němý výraz na tváři. Jakožto stvoření se jí vůbec nelíbili. Zvlášť nápad oblíkat si na sebe další kůži. Teď byla ráda, že je vlkem. Její černočerná srst byla o hodně krásnější než druhá kůže "jich".
V tom se po ní ta žena ohnala rukou. Fer uhnula a zavrčela. Rusovláska se naštvaně podívala na muže a jí její výraz opětoval. Natáhl po ní ruce, ale ona neváhala a instinktivně se "zakousla". Ale jelikož ještě neměla zuby, tak se mu nic nestalo. Chytil ji pevně za tlamu. "To by měl bejt poslední kousek..."
"Konečně. Teď už je zbývá naložit a dovézt do laborky.."
"Laborky? Co je to laborky?! A kde je má matka?!" vrčela na ně.
"Zmlkni psisko!" zařval blondýn a stiskl ještě pevněji. . Nebylo to příjemné. To jistě ne. Spíš by se to dalo přirovnat k drcení kostí. "To uvidíš za pár let, ty...A nejsem žádné psisko!" řekla si v hlavě. "A ty Heleno nachystej klec!" neubíral na hlase. Jeho hlas byl tvrdý a nepřívětivý.
"Božé, už du!" řekla otráveně. Byla viditelně mladší, věk by seděl na dceru toho blonďatého. Barva vlasů byla viditelně nepřirozená. Celkově působila dětsky a to, co dělala, se k ní vůbec nehodilo.
"Pohyb!" zařval ten muž, aniž by povolil. Spíše naopak. Byla to už velká bolest. Pak vytáhl pevnou lepící pásku a zalepil ní její končetiny a tlamu. Pro jistotu je obvázal ještě provazem. Jeho hlas byl zároveň cítit zoufalstvím a strachem z něčeho.
V tom už měla Helena přichystanou klec a tak do ní vlčici brutálně a nelidsky hodil a zaklapl dvířka. Klec hodil k ostatním do velkého kamionu. Feria se i přes zranění vzpírala. Zakňučela,když ji píchli injekci na uspání. I přes svůj vzdor nakonec podlehla a usnula.
Probudila se v nějakém prostoru, který nedokázala popsat, protože přes členy své smečky, kteří byli v klecích nad ní, vedle i pod, neviděla nic.
V prostoru to všemožně nadskakovalo, smečka vrčela..
Asi po hodině, která se zdála jako věčnost se začaly otevírat dveře od nákladního prostoru.
Probudila se až v nějaké bílé místnosti, páchlo to tu neznámým puchem. Byla stále v té kleci. Ve vedlejší místnosti zaslechla něčí hlasy.
"...A proč jste je vlastně chtěli? Víte jakou dálku jsme pro ně museli jet?! Doufám, že nám alespoň dobře zaplatíte..!"
" Proč? Inu, vláda zakázala pokusy na zvířatech, jako jsou morčata, králíci, psi a podobní. Nyní proto naše firma 'Bestface' musí testovat své výrobky na zvířatech, která jsou v očích lidí zlá a proto jim to nebude vadit, i když je to zatím na černo. Prosím, nezmiňujte se o tom před nikým a té svojí řekněte, ať mlčí taky. Zde máte sto tisíc za práci a dalších deset za to, že budete mlčet...Stačí ceknutí a najdeme si vás..."
"Spolehněte se... Sbohem."
"Nashledanou, pane Novotný, chcete říct nashledanou.."
"Ovšem, ovšem, nashledanou.."
Zakňučela. Byla by vděčná, kdyby ta omamná látka vydržela ještě chvíli, aby tohle nemusela slyšet. Rozhlédla se okolo sebe. Byla tu nejspíš jen polovina smečky. A mezi nimi nebyla máma... Na její hruď se sesunul obrovský balvan... "Kde je? Žije ještě? Co je s ní? Co je s mou mámou!?" ptala se vlka vedle. "Nevím."
Nebylo to to normální "Nevím". Bylo to tiché, skličující, zoufalé a zklamané "Nevím". A to ve Fer vzbudilo pocit úzkosti.
Několik nocí přečkávali vlci ve stísněných prostorech svých klecí, bez jídla. Mnohým z nich se mezi úzkými tyčemi s velkými mezerami (klece byly vyráběné takto kvůli úspoře materiálu) zaklínily packy a byl jim tím znemožněn pohyb. Když se snažili se zajetí vymanit, utvořili si rozsáhlá zranění. Někteří hladovějící vlci neváhali útočit z obrovského pocitu hladu na ostatní.Pokud se jim podařilo nějakým způsobem otevřít svá dvířka souseda, znamenalo to krvavou misi za záchranu vlastního života. Bláznili hladem a nebyli k zastavení. Pokud na to "oni" přišli znamenalo to otřesné potrestání dotyčného - pokud se vzpouzel, byly mu useknuty končetiny. Útoky bičem pro zklidnění byly na denním pořádku.
Jednou, když pracovníci opět nechali zvířata hladovět po tmě v klecích, se objektem ozvaly podivné tiché zvuky - šepot a tlumené našlapování podrážky spolu s pronikavou vůní čerstvého masa. Jak tomu už bylo dlouho, co naposledy cítila něco takového? Feria pak začala vnímat také jejich pach - byl jí známý, ale nevěděla, čí by mohl být. Pak si ale vybavila situaci s "jimi". Vždyť to byl jejich pach! Feria, která si ce ještě stále měla svou čerňoučkou srst, ale zlatavou barvu duhovky už nahradila krvavě rudá, začala na staré nepřátele z posledních sil vrčet, i přes úžasnou vůni masa. Někteří vlci sek ní připojili, jiní, které z jejich brlohů vyvedl někdo jiný, začali slintat.
Za chvíli už neviděli jen siluety, ale i tmavě zamaskované postavy, házející před únikový východ kusy masa. Pak popošli k vlkům a pomalu je, klec po kleci, vysvobozovali z jejich zajetí. Když přišla na řadu Feria, přestala vrčet. Muž se k ní nahnul, opatrně a tiše otevřel dvířka, když v tom se ozval alarm. Fer nezjistila, jak přesně se spustil, v tu chvíli pro ni bylo důležité, že se dostala ven ona a nakonec i její osvoboditelé.
Vlci se potom rozutekli do všech stran, aby nemuseli poslouchat to kvičení. "Oni" mezitím začali také utíkat do čehosi pojízdného, připomínalo ji to její cestu sem, akorát to bylo menší, vlastně i celkově jinak tvarované, a nebyl tam žádný náznak toho, že by uvnitř měly být nějaké klece. Vběhli rychle dovnitř, zavřeli za sebou dveře. Pneumatiky zakvičely nad rychlým nárůstem rychlosti a auto se rychle rozjelo po kamenité cestě. Feria se ohlédla. Cítila určitý vděk , i když zárověň to byli vlastně oni, kdo ji sem dovedl. Ale kdyby to udělat chtěli,nevrátili by se pro ni. Pomalu šla za nimi, když uviděla další auto.
"Vypadá to jakoby je chtěli chytit... Oni pomohli mně, měla bych zas já pomoci jim. Ale jak?" v tom ji to napadlo. Rozběhla se tak, jak jí to jenom její podvyživené tělo dovolilo. Využila zatáčky a vzala to zkratkou přes malý lesík. Její černá srst s rudýma očima se ji teď náramně hodila. A teď už se jenom odhodlávala svůj plán uskutečnit. Pak už se její tlapa dotkla studeného asfaltu...
---
"Sakra, vidíš to?"
"Co?"
"Jsou tam oči, úplně rudý!"
"Nebude to jeden z těch zmutovanců?"
"Vypadá to, že nechce utíkat...Mám ho pře..?"
"Blázníš?! Vždyť to auto není registrovaný a sakra by nás to zpomalilo. Navíc jezdit s rozbitým předkem, bůhví jak by to všechno dopadlo, ještě by na ně přišli a byla by to naše chyba!"
"Co mám teda podle tebe dělat?!"
"Zatrub, třeba se lekne a zdrhne.."
Poslechl ho. Nevěřil tomu, ale alespoň to zkusil a párkrát křečovitě stiskl klakson.
"Nezabírá to!"
"Zkus ho objet!"
"A kudy asi?! Vždyť, když přejedu na druhý pruh, on jde taky!"
"Sakra práce, asi fakt budeš zastavit..."
"A pak?"
"Nic, hlavně, prosím tě, nedělej nic, ten vlk je týranej a hladovej, dělej tak, ať si z tebe neudělá pozdní večeři..."
---
"Ani se pohnout, ani se pohnout, oni nemůžou, nechcou,..." opakovala si. Bylo zvláštní se dívat se tváří v tvář smrti, která mohla být stejně pak blízko, jak daleko. Nemohla vědět, co se stane, jen doufala...
(minulost se bude dopisovat průběžně)
PRÁCE:
Věštec
POSTAVENÍ:
Omega
NÁBOŽENSTVÍ:
Neutrální
MAGIE A DOSAŽENÝ STUPEŇ:
Rychlost; I. stupeň
FYZICKÝ POPIS:
Je vlkem eurasijským s původním černým zbarvením, avšak v kohoutku měří 127 cm, váží 34kg a je dlouhá 174cm.
Ze spodní části ji vlivem nejrůznějších experimentů roste bílá srst. Stejně tak ji přebarvili srst na hlavě na červeno a prodloužili tak, že se spíše podobá vlasům. Díky různým kapičkám ji změnili duhovku na červenou a podstatně ji tím zhoršili zrak. Její tesáky jsou asi o 1,5cm delší než tesáky normálního vlka. Na hlavě má masku podobnou té, kterou vlci přirozeně mají, ale jinak barevnou. Nad okem má bílý půlkruh a pod okem šedý. Černá barva se jí táhne od čumáku nahoru, jde přes čelo a končí v úrovni očí. Okolo krku má obojek z černé kůže opatřený malými hroty stříbrné barvy.
Na levé zadní končetině má bílý pentagram. Má trochu větší drápy barevně sladěné s barvou "vlasů" a očí.
